I když je většina lidí přesvědčená, že nejvyšším vrcholem Beskyd je Lysá hora nad Ostravicí, ve skutečnosti tomu tak není. Beskydy totiž pokračují až na Slovensko a jejich skutečnou královnou je 1725 metrů vysoká Babia hora na Horní Oravě.
Pod tento vrchol se o druhém prodlouženém květnovém víkendu vydali turisté z KČT Polná. Zájezd byl čtyřdenní a vyráželi jsme už ve čtvrtek 7. května. Po poněkud úmorné cestě autobusem, kdy nás nejvíce zdržely kolony na dálnici okolo Brna, jsme dorazili do polské vesničky Korbielow. Z ní jsme měli v záměru vystoupat na druhý nejvyšší bod Beskyd 1557 metrů vysoké Pilsko.
Počasí nám bohužel příliš nepřálo, a tak jsme byli rádi za lanovku, která nám ušetřila strmé stoupání a dovezla nás na vrcholek vzdálený jen hodinku od polské horské chaty Schronisko na Hali Miziowej.
Někteří poseděli na chatě a pak vyrazili po červeně značené polské Hlavní beskydské magistrále do sedla Hlina na polsko-slovenské hranici. Vrcholová skupina bez ohledu na počasí stoupala dále na vrchol této velmi rozložité hory. Cestu nám komplikovaly zbytky sněhu, a nakonec i nepříjemný déšť.
Místo výhledu jsme se u vrcholového kříže dočkali intenzivní přeháňky, a tak jsme raději spěchali zpátky do autobusu, který nás nabral na slovenské straně hory. Pak už nás odvezl jen kousek na chatu Slaná Voda, kde jsme strávili tři noci. Chata stojí v místě bývalých lázní a kousek od ní je unikátní minerální pramen, který naplňuje své jméno a je nesnesitelně slaný. Dodnes však k němu jezdí desítky lidí a nabírají si zdejší vodu jako léčivou.
Další den nám počasí přece jen přálo o maličko více – nepršelo, nefoukalo, ale dálkové výhledy nám zakrývaly mraky a my stoupali v mlze. Využili jsme autobus a vyjeli do Polska na sedlo Krowiaryk ve výšce přes 1000 metrů. Zde se vstupuje do polského národního parku Babia Gora. Zaplatili jsme malé vstupné, které se v Polsku vybírá do všech národních parků, a po luxusně upravené stezce stoupali asi hodinu a půl na skalnatý vrchol.
Na něm se nad námi počasí na chvíli slitovalo a my si mohli prohlédnout okolní hory a také nedalekou Oravskou přehradu.
Ze skalnatého štítu Babiej hory část z nás scházela po žluté značce přímo k chatě. Většina se cestou zastavila v Hviezdoslavově horárni. V ní má Oravské muzeum malou expozici věnovanou Pavlu Orságu Hviezdoslavovi a dílu Hájnikova žena.
Skupinu vytrvalců čekal náročný sestup často sněhem do sedla Brona a pak na Malou Babí horu vysokou 1517 metrů. Od ní jsme pak šli také k chatě, kde nás večer čekaly brynzové halušky.
Třetí den jsme využili polohy chaty v nejsevernějším koutě Slovenska a vyjeli do nejzápadnějšího cípu Tater. Autobus zůstal stát u chaty Oravice a my jsme vyrazili na devět kilometrů dlouhý okruh malebnou Juráňovou dolinou a do sedla Umrlá. Tato soutěska je vyhloubena ve vápencích a díky tomu je v Tatrách unikátní.
Oravice však nejsou jen cílem pěších turistů, ale dlouhá léta zde funguje také termální koupaliště. Někteří ani nevyrazili na dopolední výlet a ve zdejším akvaparku strávili celý den. Většina z nás po túře využila skromné termální koupaliště, které provozuje obec Tvrdošín. Několik skalních turistů však před ním dalo přednost odpolednímu výšlapu a ještě zvládlo 1231 metrů vysokou Maguru Witowskou.
Čtvrtý den našeho slovenského pobytu v neděli 10. května jsme pomalu směřovali domů a náš autobus nás zavezl na Tanečník, což je koncová stanice obnovené Oravské lesní železnice. Tu provozuje Oravské muzeum, ale my jsme bohužel měli smůlu, že v tento den jezdily parní vlaky a byly téměř kompletně vyprodané. Část zájezdu tak vyrazila pěšky do 930 metrů vysokého sedla Beskyd po červené značce. Šli po loukách a mezi horskými usedlostmi s výhledy na Malou Fatru a její dominantní vrchol Velký Rozsutec.
Dostali jsme se tak na Kysuce. V závěru doliny Vychylovka je skanzenkysucké vesnice a také druhá polovina lesní úzkorozchodné železnice. Ta stoupá zpět na oravské sedlo Beskyd ojedinělým systémem úvratí. Ty velká stoupání překonávají tak, že vlak jede střídavě dopředu a pak couvá.
Zájemci se i zde mohli svézt muzejním vláčkem do první úvratě a také si prohlédnout historické dřevěnky rozeseté po horských loukách.
Tento den nám počasí konečně přálo a užívali jsme si sluníčka. Cesta zpět se i tentokrát protáhla vinou oprav na dálnici okolo Brna.
Po loňském úspěšném čtyřdenním květnovém zájezdu na Kokořínsko se snad vydařil i ten letošní a většině účastníků se líbil. Na podzim nás čeká další čtyřdenní zájezd, který tentokrát míří do Českého středohoří.